Skutečně nechci zlehčovat smutné osudy lidí, kteří podlehli nějaké závislosti. Zaručený recept podle Tomio Okamury je ale stejný, jako kdybych chtěl počet hrdelních zločinů spáchaných nožem řešit zákazem jejich prodeje. Jako bychom v této zemi neměli dost historických zkušeností s nejrůznějšími zákazy a jejich praktickým fungováním. Tím vůbec nezpochybňuji regulaci tohoto průmyslového odvětví a dokonce ani jeho exemplární zdanění. Kdo tvrdí, že jde o málo zdaněnou oblast podnikání, tak ve vší úctě neví o čem mluví. 20 % daně z obratu, standardní zdanění příjmů, paušální platba za herní místo plus nemožnost uplatnění odpočtu DPH snad nepovažuje nikdo příčetný za nízký odvod do státní pokladny. Ten se bude jen letos podle střízlivých odhadů pohybovat okolo 10ti miliard korun.
Nehodlám polemizovat s údaji pana Okamury o údajných škodách způsobených herním průmyslem, počtu gamblerů a výši kriminality s tím spojené. V tomto odvětví se pohybuji už několik let a bezpečně vím, že žádná relevantní statistika neexistuje. Argumenty tohoto typu jsou při nejlepší vůli směsicí nepřesných odhadů, pokud nejde o vyloženě tendenční počty vycucané z prstu. Chci však polemizovat s názory člověka, který beze zbytku využívá veškeré svobody, kterou máme k dispozici, a přesto chce zakazovat jen proto, že je to momentálně z určitých důvodů mediálně populární téma.
Patřím k lidem, kteří na první místo staví individuální svobodu jednotlivce. Tuto svobodu lze dle mého primárně korigovat v úzkém kruhu rodiny a blízkých. Teprve potom přichází na řadu svými regulatorními zásahy a zákazy státní moc. Chci tím říct, že nevěřím na úřední diktát pravidel. Pokud se člověk "neuhlídá" sám a nezvládne to ani okruh rodiny a blízkých, pak to státní zásah nemá šanci vyřešit. Člověk si stejně vždy najde cestu, jak svým pokušením podlehnout. A tím se z obecna dostávám zpět k odborné problematice.
V sázkařském a herním průmyslu se u nás každý rok protočí desítky miliard korun. Proč? Lidi to baví. Bavilo je to před sto a více lety, a za sto let je to bude s největší pravděpodobností bavit zrovna tak. V současné kampani proti legálním hernám a videoterminálům nejde, a ani jít nemůže, o zbavení poměrně velké části populace chuti hrát či sázet. Jde "pouze" o přerozdělení trhu. Zejména videoloterní terminály jsou trnem v oku různým konkurenčním skupinám (podrobnějšímu popisu se budu věnovat příště a pro přemýšlivého člověka to nebude veselé čtení). Tyto přístroje mají přitom pro stát nezpochybnitelnou výhodu. Jsou plně a on-line pod kontrolou státních úředníků. Tedy žádná kriminalita, žádné daňové úniky, žádné praní špinavých peněz ale prokazatelná herní historie, kde se neztratí ani koruna! Ty se naopak ve velkém ztrácejí na internetových herních portálech, které stát nedokáže zdanit vůbec a zisky pohodlně odplouvají do sídel v daňových rájích. A o přesun peněz z videoterminálů na internet se tady prokazatelně hraje! Je to hra proti zájmům státu, za aktivní účasti státu a za přispění různých občanských sdružení a "ochránců" rodin typu pana Okamury. Celá současná kampaň pro údajné blaho lidí postižených gamblerstvím je bojem o trh. Buď na něm zůstanou legální a zdaňovaní provozovatelé, nebo se veškeré peníze přesunou za hranice a do kapes těch, kteří tomu momentálně nevědomě či spíše vědomě pomáhají.
A drobná poznámka na závěr. Zažitá představa, že ministr Kalousek jde na ruku transparentní části herního průmyslu, tedy například provozovatelům videoterminálů, je zhruba stejně přesná, jako tvrzení, že místopředseda TOP 09 miluje své koaliční partnery.